Žádné. Ooooooo hrůzo! Hrají si, pomáhají doma s tím, na co stačí.
U toho, co je teď sedmnáctiletý, to vedlo k tomu, že prospívá na těžším gymnáziu s jednou dvojkou, hovoří třemi jazyky, průměrně hraje na klavír, je dobrý čtenář, počítačově gramotný, umí uvařit základní jídla, obsloužit pračku, když je opravdu zle, tak i jakž takž uklidit. Chodí cvičit do posilovny a běhat do lesa.
To všechno se naučil sám bez nějakých našich promyšlených intervencí. Poprvé projevil zájem o kroužek ve třetí třídě, chovatelská stanice, to do drželo až do rozprášení místního domu dětí a mládeže pravicovou radnicí.
Není geniální ani jiný než ostatní děti. Jen se mi u něj osvědčilo něco, co jsem palčivě postrádala, když jsem sama byla dítě. Soukromí a prostor. Aby mě rodiče nachali žít.
Myslím, že kdyby se někdo zeptal mojí matky, řekla by, že všechny "zájmové" aktivity, které jsem jako dítě musela podstupovat, byly na moje výslovné přání a nelhala by. Věděla jsem, že nemůžu říct ne, pokud nechci, aby to maminku bolelo.
Jen moje zkušenost, nic víc.