Přidat odpověď
za mne je to určitý druh loterie, ale souhlasím se zmíněným, že příklady docela táhnou. Prostě je u nás obvyklé zajímat se o to, jak se mají rodiče a prarodiče....
setkáním s určitými lidmi, co to mají jinak, jsem si vyvinula fobii na to, že má volat prarodič vnoučatům, chce-li je vůbec vidět, ale vnoučata nemusí, protože... prarodič se má starat. Podobně rodiče. A připadá mi to na hlavu, protože prostě to mám jinak.
U nás to prostě funguje tak, že kdo si vzpomene, zavolá... a položí naprosto řečnickou otázku "jak se máte, dlouho jsme se neslyšeli..., neviděli" ( u nás je dlouho u vzdálených - tak 2-3 týdny) bez nějakého nároku, jakože já jsem volala minulý týden, teď jsou na řadě oni.
Kdo se o mne postará v důchodu nebo i později prostě nevím. Ale na tohle nehraju. Ne, že by mi připadalo blbé na tohle myslet, ale ono to nějak dopadne. Vlastně, učiním-li dnes cokoliv, na případné budoucí vztahy to má vliv do jisté míry a povahy našich dětí.
A pak budou mít partnera, co to může vidět zcela jinak a spoléhat, kalkulovat, cíleně vychovávat? Podle mého to prostě nelze.
Mohla bych popsat velmi blízké konkrétnosti, ale nějak na to nemám ani náladu, ani se mi nechce takhle veřejně.
Předchozí