Tylity,

já nevím, mně připadá, že máš nejen depresi, ale že Ti z nějakého důvodu záleží na tom, aby ji měli i ti ostatní.

Já si za prvé stejně jako Ananta myslím, že rozdá-li se dospělý člověk tak, že mu už nic nezbude, je to jeho věc, ale je svéprávný a pravděpodobně pro to měl nějaký důvod, a neměl by z toho tedy vinit ty, pro které to udělal.

Přála bych si, abych to, co pro své bližní včetně manžela a dětí dělám, dělala vždy v té míře, abych vůči nim nemusela cítit trpkost, kterou bych jim i sobě otravovala život.

Mám pocit, že Tys z nějakého důvodu dlouho rozdávala "ze svého" (míněno z toho, cos bytostně potřebovala pro vlastní přežití) a teď Ti to chybí a těm lidem to vyčítáš. Ale vezmi si to i z té druhé stránky - to, KOLIK dáš, sis určovala do značné míry sama, a mně osobně by bylo velmi nepříjemné, kdybych se dověděla, že mi někdo dával za těchto okolností, a že když mu neprojevuji dostatek vděku podle jeho představ, že je trpký a tu trpkost dává pocítit i mně. Nejsem si jistá, s jakými pocity bych k tomu člověku přistupovala, ale předpokládám, že by mi v jeho přítomnosti minimálně nebylo volno. A bylo by mi mnohem milejší, kdyby se mi (předpokládejme, že by to byl rodič) neobětoval, ale odkázal mě v mých potřebách a nárocích do zdravých mezí s tím, že i on má své potřeby a nároky. Zkrátka by mi lezlo dost na nervy, kdyby kvůli mně strádal a pak mi to vyčítal.