Odešla jsem. Po dvou letech, takže nejmladší holce v tu dobu bylo necelých pět, zdánlivě už byly děti dost velké, ale to, co se doma dělo, se těžko popisuje. Nebyl problém v nějakém vypravování z domu nebo vyzvedávání, ale protože jsme oba pracovali i doma (muž je hlavně programátor, ale spravuje servery a vlastně má pohotovost 24/7, já dělala hlavně přípravy), skoro nikdy jsme na holk neměli čas, pořád se jen řešilo, aby nebyly nemocné, kam s nimi na prázdniny, vlastně to musely vnímat, že jsou na obtíž....začly doma krást, všechno ničily, upozorňovaly na sebe....Když jsem odešla z práce, většina věcí přestala, takže to tím bylo....

Bylo to pro mě hodně těžké rozhodnutí, nejsem zrovna domácí typ, takže naší domácnosti to nijak extra neprospělo. Já tím ztratila kontakt s lidmi, což je pro mě devastující, ale dětem to prospělo a to je asi nejdůležitější. V rozhodnutí mi pomohlo, že v tu dobu se dost zhoršily vztahy na pracovišti, měla jsem najednou sama o sobě pochybnosti, tak jsem nakonec šla.
Ne že bych občas netoužila to rozhodnutí neudělat, ale většinou to souvisí spíš s tou osamělostí nebo třeba s nějakou situací mezi mnou a mužem.

Neberu to jako oběť, ale jako nutnost. Prostě mám pocit, že v tu chvíli to jinak nešlo. Navíc do té doby jsme ty moje peníze (8 - 10 čistého) nepotřebovali, naopak, když jsme započítali, co obnáší zajištění dětí v době nemoci a prázdnin, tak se nám moje práce nevyplatila. Dneska už je to jinak, náklady na hlídání poklesly a plat by byl asi vyšší, a ty peníze už bychom fakt potřeboval, ale pořád mám pocit, že je ještě brzy. Vidím to ještě tak na rok, dva.....

No a mezitím se zkusím nezbláznit .