Niko,

mám psa s PP, čistokrevného bez PP (2x) a vořecha původně z útulku (ale k nám se dostal až po smrti té paničky, co si ho z útulku vzala). Feny jsou kastrované (i ta s PP, všechny měly nádory, ta s PP v pěti letech, ty bez PP o něco později).

Naše vlastnění psů začalo tak, že jsme si u kamarádky zamluvili fenku malého špice s PP. Kamarádka tehdy měla fenu erdela a fenu špice, přičemž připouštěla jen tu špicku, i když uchovněnou měla i tu erdelku. Ona je takový ten pejskař, co jezdí po výstavách i cvičí (s erdelama dělá ona i její muž záchranářský výcvik), ale že by třeba kryla v zahraničí, to ne. Špicka byla tehdy snesitelně drahá, tuším, že za 5 000 Kč, ale je to už skoro 14 let.
Jenže než se štěňátka narodila, došlo u nás k hnutí mysli, prostě padlo rozhodnutí, že pořídíme psa hned, nebo to skončí dítětem (a já tehdy ještě studovala) s tím, že prostě za půl roku budou ti pejsci dva. Tedy dvě fenky. A tak jsme šli do prvního, co bylo k mání, vybíralo se mezi malým kníračem a trpasličím pudlem a i kvůli pořizovací ceně, ale hlavně kvůli dostupnosti bez PP. Moc jsem to tehdy neřešila, později jsem ale došla k závěru, že příště už jen psa s PP, i když žádný záasdní problém nebyl...jen jsem prostě došla k tomu, co píšeš ty, tedy nepodporovat množitele....

Se špickou jsme zkusili pár výstav, s oběma jsme pak běhali agility, u špicky jsme plánovali nějaká štěňátka, takže proša bonitací a máme zaregistrovanou chovnou stanici. Jenže paradoxně jediná štěňátka, která jsme odchovali, byla od té pudlice bez PP a to zcela plánovaně....psce upadla ve 2,5 letech do nějaké letargie, možná i deprese, nejen, že odmítala cvičit, ale nechtěla si hrát, nechtěla chodit ven, byla jsem zoufalá a ochotná zkusit všechno. Tak jsem zavolala té chovatelce, od které jsme ji měli a nechala si od ní doporučit pejska. Povahově byl výborný, vzhled jsem neřešila, ale pudl to byl . Štěňátka se zadařila a feně to moc pomohlo, pookřála a od té doby se už drží, i když má období, kdy je živější a kdy míň, ale takový stav jako tenkrát už nenastal....

Takže jsme pustili do světa jednu fenku a jednoho pejska bez PP a jedna fenka nám zůstala. Teda vrátila se, důvody klasické....štěně bylo darováno a dárek nedopadl....

Takže jsme pak cvičili agility s třema, ale na plánovaná štěňátka u špicky už nedošlo, protože přišly naše vlastní děti a s nimi takový fičák, že než jsme si na štěňátka vzpoměli, bylo už pozdě a brzy potom násldovaly nádorky a již zmíněná kastrace....

A v osmi letetch té nejmladší feny k nám přišel onen pes, vořech z útulku, taktéž osmiletý. Mít ho od štěněte, byl by úžasný třeba i na ty agility, ale i jinak, takhle má už pár zažitých a neodnaučitelných chybiček (jako že totálně ignoruje povel ticho ). I přes to, že už k nám přišel od jiné paničky, tak nás okamžitě přijal (no dobře, s manželem si chvíli vyjasňovali, kdo se mnou spí v posteli ), ale i přesto bych právě z té povahy měla u útulkového psa strach. Sousedi si takhle vzali štěně a v pubertě mu cvaklo v kouli a zaútočil na děti a ženu a nakonec skončil někde u ostrahy.

Jinak já třeba úplně zbožňuju borderkolie, ale nikdy bych si ji nepořídila, protože to chce fakt hromadu času a neustálého zaměstnávání a já na to nemám (nejde o peníze).

Stejně tak bych nechtěla psa "do kotce", upřímně, mám ráda psy v posteli a na tulení, ale zase ne žádné lenochy. Jako super se k baráku ukazuje te kříženec, myslím velikostně, i když má "jen" 10 kg, u cizích už vzbuzuje dostatečný respekt (což ty pudlice ani špicka ne) a přitom se dá poměrně snadno manipulovat, přenášet, zvedat a v nejhorším případě i přeprat.
Já tedy vybírala psy s ohledem na to, že jsem s nimi chtěla běhat agility a pak i vzhledem k údržbě srsti, nemám ráda hladkosrsté a takové ty, u kterých, zejména pokud chceš vystavovat, musíš o tu srst opravdu pečovat. Naproti tomu jsem neměla problém si jednou za čas i toho pusla sama ostříhat

Pokud nechceš dát za psa moc peněz, zkus plemeno, které v tuto chvíli není zrovna moderní. Napadá mě třeba knírač nebo ten pudl, třeba ve střední velikosti. Nejsou to gaučáci, dá se s nimi sportovat i je mít jen tak pro radost, pudlové jsou navíc dobře zvladatelní, nejsou extra uštěkaní a když, tak fakt není problém je to "ticho" naučit....já tedy tíhnu víc k těm menším variantám, ale ty prý jsou už dost přešlechtěné, kdežto střeďáci by snad měli být pořád dost vyrovnaní a bez vážných problémů.