Mám pejska. Svého prvního. Neplánovala jsem ho. Jednou jsem ho někomu pohlídala a už si pro něj nikdo nepřišel. Nejsem odborník. Myslím, že si ho nevzvedli, protože byl zmetek. Když byl u mne, celé měsíce značkoval po bytě. Když jsem ho napomenula, vrčel na mne. Když jsem naznačila, že ho plácnu, kousnul mě. Šla jsem k veterináři, že si nevím rady. Poradil kastraci. Pár týdnů po kastraci se z něj stal pohodovej pes. Přestal útočit, začal si hrát jako štěně. Objevil mazlení, moc rád se učí, vysloveně ho baví poslouchat. Dnes je to nejlepší pes, nejbližší tvor. Nikdy jsem si nevšimla, že by na vycházkách měl s kýmkoliv problém. Naopak. Nevadí ani psům, ani fenám. Všichni se s ním rádi kočkují. Občas, když běží dva psi proti sobě, druhý páníček volá, jestli mám kluka nebo holku. Když zavolám, že ani jedno, vždy se všem uleví: feny nejsou v ohrožení, psi si hrajou a ani je nenapdne se prát. Takže u kastrace vidím jen pozitiva.
Máme ještě kocoura. U toho jsem s kastrací váhala. Protože chodí ven a myslela jsem, aby se nestal v kočičí hierarchii méněcenným. To se tedy nestalo. I dnes, 11 let po kastraci, je velitelem všech koček v okolí. Žádný kocour si na naší zahradu netroufne. A nikomu v okolí se kocour nedožil ani poloviny věku, který má dnes nášm Mates