Mám takové zásadní dilema. Je mi 36 let a zoufale bych si přála druhé dítě - jenže bych ho musela mít bez partnera. Jedno už mám, jsem s ním sama (nikoliv plánovaně) a je to to nejlepší, co mě v životě potkalo. Je mu 7, máme krásný vztah, užívala jsem si každý rok, i když jsem se starala po všech stránkách sama. Mám za to, že bych druhé dítě zvládla - možná i líp než první, protože vím do čeho jdu a jsem se spoustou věcí líp srovnaná i líp zajištěná. Sourozenec by byl rozhodně plus i pro starší dítko, touží po něm a já bych mohla svou nezměrnou lásku trochu rozdělit, navíc by na tomhle světě někoho měl, až já budu protivná stará bába. Jenže - samozřejmě se bojím, hlavně co kdyby se se mnou něco stalo a já se nemohla o děti postarat (v příbuzenstvu je ale velmi dobrá záloha, kdyby bylo nejhůř). A taky nemám v tomhle vyřešený vztah s rodiči - nevím, jestli by se s tím smířili a udrželi si s oběma dětmi hezký vztah jako mají se starším, a bylo by mi líto, kdyby ne.
Vím případně jak na to i s kým, samozřejmě se to nemusí povést, ale mám pocit, že bych to měla aspoň zkusit. Abych si za 10 let neříkala, že jsem prošvihla něco, co už nevrátím. Co byste dělaly v mé situaci, šly byste do toho?