To je prostě tolik pocitů dohromady. To hlavní je asi, že (každé) dítě je úžasné stvoření; když vidím své dítě, jaký to začíná být úžasný člověk, jsem z toho naměkko. Nějak jsem se v mateřství našla a dovedu si představit, že už nic jiného smysluplného v životě nemusím dělat, nic jiného mi nechybí. Navíc si myslím, že nám to spolu jde - i když podmínky nejsou ideální. Že to celkem "umím". Takže mi přijde hrozně líto mít jen to jedno. Druhá věc je, že by bylo fajn, kdyby nás bylo víc, je tu prostě nějak hrozně prázdno. Další věc, že se nechci na tohle jedno dítě příliš nezdravě upínat - cítím, že potřebuje víc a víc "prostoru" a asi by uvítalo, kdyby se o mě mohlo s někým rozdělit. A až další, že opravdu nechci, aby zůstalo samo - to je taky dáno tím, že moje sestra nemá děti a v té jeho generaci tu prostě nikdo není.
Uff, to se asi nedá slovy vysvětlit.