To hlavní, co mě při téhle myšlence vždycky napadne, je, že naštěstí lepší, než jsem měla já. Pak si ty svoje četné chyby o něco snáz odpouštím...
Jsem milující matka a dávám to najevo, ale nedusím tím.
Snažím se držet hesla "můžeš cokoli, pokud dodržíš pravidla". Tj. snažím se apriori vše nezakazovat a dítě neupeskovat k apatii. (To mi jde hůř, sama jsem měla silně buzerující výchovu a jsem občas trochu nervní).
Nebojím se být v některých věcech přísná, věřím v dětskou potřebu alespoň základního řádu a opory v rodičovské autoritě.
Mrzí mě, že předávám dítěti jistou svojí liknavost, bojím se, že nebude mít dost "tah na branku". Snad se přiučí od otce.
Jsem pečující kvočna, ale ne obskakující (můj 3letý syn automaticky pomáhá téměř u všech domácích prací).
Velmi si se synem povídám, zajímám se o něj a snažím se být nápomocná v řešení životních situací.
Velmi se snažím ho nebít. Občas ujedu jednou ranou přes zadek, ale doufám že i to časem odbourám. (Sama jsem byla bita hodně a mám to pod kůží, ač jsem to nenáviděla.)