Děsně to ve mě vře, tak si musím ulevit. Moje máma je nehlídací babička, to jí nikdo nebere, nemá o hlídání zájem, tak budiž. Vnoučata vidí na návštěvách, to je vždy jako med, nosí dárečky, o vše se zajímá, takže děti pak nechápou, proč nemůžou jet k babičce na prázdniny nebo na víkend, když je tak hodná a já nevím, co jim na to mám říct, když ona je tam nechce.

Letos nastala situace, že dcerka má ve městě, kde babička žije, příměstský tábor s koníkama, toužila tam jet, ale byl problém ji každý den vozit 50 km tam a zpět. Tak jsem se ještě před zaplacením tábora zeptala, zda by šlo, že by tam dcerku měla a ráno v 8 hod. ji odvedla a v 16 hodin vyzvedla. No , prý v pohodě, až jsem se divila. TAkže tam dcerka od pondělí je. Dnes jsem s mámou mluvila po telefonu a snesla se na mě smršť výčitek, jakou mi přináší oběť, zda si to uvědomuju?! Že mohla být někde na výstavě nebo na kafi u kamáradek (což může, když má od 8 do 16 hod. volno) nebo na své zahrádce, kde jí teď kvůli nám všechno uschne.

Vůbec nevím, co mám dělat, zda pro dceru tedy dnes jet a a ráno ji tam vézt 50 km, nebo se povznést a vydržet to do zítřka. Ale mě to doslova bolí, že ji takováto věc jednou v roce připadá jako ohromná oběť, ach jo. Nevím, jak vydržet nevybuchnout, protože ona pokud se urazí, což je snadné, nekomunikuje, nepopřeje dětem k narozeninám a musím já přijít s prosíkem, jinak na nás kašle. A děti potom trpí a pořád se na ni ptají. Co byste dělali vy? Máte to někdo podobné?