Přidat odpověď
Abych pravdu řekla, tak ne moc dobře. Můj nejstarší syn je postižený, takže nejenom děti, ale i dospělí se mu občas posmívají, nebo se diví nebo ukazují. Od dětí jsem se naučila to taknějak brát, dřív jsem to vždycky obrečela, když byl třeba na hřišti a děti kolem něj běhali a věděli, že je mu to nepříjemné, neměl úniku(má autismus) a hlasitě se smály a dobíraly si ho, ale za těch pár let jsem si docela zvykla, dětem většinou říkám, že je nemocný a že za to nemůže, většinou to ti menší pochopí, horší je to třeba u těch starších kolem jeho věku, ale snažím se ho bránit. Naštěstí budiž mi satisfakcí, že jemu je to úplně šumák, nějaký posměšky okolí vůbec nevnímá, jede si tu svojí. S dospělýma jsem bohužel schopná zhádat se kvůli němu až do krve, občas je lepší nějaká vtipná odpověď, ne vždy se mi však tak rychle namane, ale učím se to. U dalších dvou dětí jsem žádné posměšky zatím nezaznamenala, druhý syn je velice přátelský, takže si na hřišti získá kamarády dost rychle, v září nastupuje do školky, tak jsem na to zvědavá.
Předchozí