Všechno dovolí, denně třikrát televize tak hodinku. K televizi pytlík bonbonů nebo jiné sladkosti. Žádné povinnosti. Pokaždé drobné i větší dárky. Hračky uklízí ona, nosí pití a jídlo, je celkově dones a přines. Bere si děti sama od sebe jednou týdně. Děti to tam milují, i když je babička jinak docela nevyrovnaná. Je plná energie a optimismu, všechno jde (pokud je po jejím a to je v 99%), problémy se metou pod koberec a všichni se tváří, že nejsou (a jdou jí z cesty). Pokud není po jejím, bengál. Absolutní. Práskání dveřma, řev, dusno, osobní útoky. Děti se vedle ní učí držet krok a hubu s tím, že za to dostanou odměnu. Jsem z toho už tak strašně unavená. Na jednu stranu ji mám ráda (člověk z ní tu energii úplně cítí, s ní je svět na svém místě, všemu rozumí, na vše si troufne, nic není problém, vždycky má řešení, za problémy můžou Ti druzí), je jinak hodná, pomůže, když potřebuju, má ráda děti, zajímá se o ně. Na druhou stranu, když se mi cokoliv nelíbí, tak mám jediný výběr, držet hubu nebo tam děti nedávat (to jsou její slova na prosbu s omezením sladkostí). Za celou dobu našeho vztahu jsme se nikam neposunuly, jsme pořád na stejném bodě. Spíš já couvám, aby děti měly babičku. Nedovolím si nic, ale je na mě poznat, že mi to vadí (takže klid není). Dokáže mi někdo poradit? Jak to ukočírovat? Duševní hygienu?