Michale,

tak jednoduché to není.

Oba mí rodiče byli z rodin, kde zemřelo malé dítě - mámina maminka měla dcerku, plánovaně jedno dítě (dědeček byl kardiak a měli obavy) ta v šesti zemřela, babička se chtěla věšet. Pak si "pořídili" další děti, rovnou dvě. Po pár letech dědeček umřel a babička zůstala jako vdova s malými dětmi, ale byla to pro ni zkušenost velmi silná a hodně mi od malička "hustila do hlavy", že děti aspoň dvě. V rodině mámina táty prostě zemřelo třetí dítě v pořadí krátce po narození, táta je tedy původně neplánovaný čtvrtý.

V rodině mého exmanžela to bylo hodně podobné, ale tam chtěli dvě děti, jenže to druhé ne a ne přijít, nakonec se po smrti prvního taky narodily dvě další.

Když máš takové příhody v rodině, tak se úvahám o počtu dětí i z tohohle hlediska bráníš hůř; ačkoliv mi je jasné, že se doba pohnula (obě větší děti zemřely na infekční nemoci, záškrt a zápal mozkových blan, během 2.sv.války).

Stejně jsme oba chtěli dvě děti, protože máme sourozence a máme je rádi, tak jsem to nemusela řešit, ale kdybych z nějakého důvodu chtěla jedno, jistě by mi to trošku vrtalo hlavou. Ale asi bych se to snažila rozumem přepracovat, místo podporvat jako argument, to je fakt.