Monty, diskuzi jsem necetla, ale za me - starého psa novým kouskům nenaučíš.

A jako bonus - čím je člověk starší, tím víc jakoby se uzavíral do svého světa, není už schopen tak flexibilně reagovat na podněty z vnějšího světa, sociální cítění upadá, empatie umírá; připadá mi, jako by se z tvárné měkké masy stával pozvolna kámen s ostrými hranami.
Pozoruju to na svých rodičích, v rámci jejich věku má ten "sešup" rychlejší spád, pozoruju to i na sobě, i na svém muži.

V rámci tohoto "poznání" jsem přestala doufat, že se moje máma změní, já taky už jiná nebudu, že. Své věci si dělám po svém, společné nechávám v její režii - ona to tak ráda, já si na tom najdu nějaký klad; "nevzrušuju" se, a najednou to jde.
Prostě ve stylu, jako když mi manželova babička koupila (typuju v obchodě vše za 39) hráškově zelenou noční košili o velikosti XXXXXXXL. (nesnáším zelenou, noční košile nenosím, a vlezu se do ní minimálně 2x i přes předporodní pupek). Poděkovala jsem - upřímně, neb je to samažijící stará paní, a místo, aby si koupila kus masa nebo ovoce, snaží se udělat radost mi - vezmu si ji do porodky, a pak z ní třeba dětem ušiju stany.....