Ahoj Montyvaro, zdá se mi, že spousta odpovídajících si neumí představit, jak to s tou matkou musí být únavné a těžké. Dost ti rozumím, když si vzpomenu na svou máti. Vychovala mě jako perfekcionistku, lehce frustrovanou jakoukoli vlastní nedokonalostí (a že jich je). A mimo jiné toho docílila tím, že nám od mládí vštěpovala, že nejsme NORMÁLNÍ, že jste zralí (i brácha) na psychiatra, že by s náma nejradši někam zašla, že se moc hádáme, že moc děláme to a ono, že máme v pokojíčku nenormální bordel, že tamti jsou takoví a makoví a 1000x lepší než my, šikovnější, schopnější.....Jsem matkou a viděno zpětně - byli jsme úplně normální zdravé děti. Ale ten strach, že mě zase nazve nenormálním bláznem, asociálem, co nikdy nic nezvládne, není na mě spolehnutí, zklamala jsem ji.... mně nutila poslouchat, tupě, dělat všechno přesně tak, jak řekla, aby byl klid. Trvalo mi pár let, než jsem se v dospělosti z toho nějak vyhrabala a našla si svou cestu, abych věděla, co a jak dělám a proč. A jako matka nyní pochybuju, jestli nás máma měla ráda, dkyž byla taková příšerná - svým dětem se rozhodně nesnažím podsouvat, jaké jsou a jestli jsou hrozné, lepší nebo nejhorší a jaké by měly být.
Takže závěr - pokud máš matku ještě aspoň trochu ráda (a asi jo, když o ní tady diskutuješ a hledáš řešení), tak si gratuluj, že jsi ji neodstřihla už dávno. Bohužel si myslím, že jediným řešením je nemít ji ráda hodně, aby tě nezraňovalo všechno to, co říká. Prostě respektovat, že je tvou matkou, být ráda, že je zdravá a žije, občas se s ní vidět, občas jí zavolat, ale neočekávat cokoli - že by se změnila, zlepšilo její vyčítavé chování a že by byla třeba super babičkou. Takhle jsem si to nastavila u své máti, abych pořád neřešila, jak mě točí. Prostě mám ji a svým dětem babičku neodpírám. /ale aby mi z dětí neudělala jednou taky uzlíčky nervů pochybujících o své normalitě, rozhodně bych jí nenechala děti na víc než pár hodin :)/