Velmi zajímavá diskuse. Dovolila bych si doplnit další rozměr. Moje maminka před 40+ lety, kdy moc testovacích metod nebylo, byla varována, že by se u mě mohla projevit, a to s velkou pravděpodobností, jistá vážná záležitost. Maminka nicméně v žádném případě nechtěla uvažovat o tom, že by si mě nepořídila, nebo aspoň si mě nepořídila s tatínkem , v jehož rodině byla tato genetická zátěž. A to ne proto, že by si tak strašně přála děťátko, ale protože by si připadala "nemožně", kdyby byla "bezdětná".
Fakt super důvod pro pořízení dítěte.
OK, narodila jsem se a haha, nic se nedělo. To ty doktory a přírodu ale přelstili, ti mí rodiče, co? Jenže dělo se o 30let později...
A nejlepší na tom bylo to, že v okamžiku, kdy se u mě vážná nemoc projevila, se mě moji vlastní rodiče zřekli, "abych jim nedělala ostudu".
Takže zcela zbytečně riskovali...a ještě to pak nedokázali ustát...

Měla jsem jim to pak dalších 10let hluboce zazlé a musela jsem to řešit psychologem a kineziologií, abych se z té nenávisti "za to, co mi "provedli", ještě ke všemu na druhou", vůbec vyhrabala. Dneska už se na to z větší části dokážu podívat očima "líp to neuměli ".