Taky jsem téma četla, ale reaguji až tady..

U prcka se to pomalu vytrácí - samozřejmě hodně pomalu a v závislosti na

- momentální náladě (únava, blbnutí nicmoc),
- prostředí (u doktorů bohužel vidno nejvíc nedostatky, mlčí nebo mluví jednoslovně, příp. nesrozumitelně)
- při komunikaci se "sobě rovnými" - hlavní roli začínají mít kamarádi - sparingpartneři

Jakoby ten prcek konečně pochopil, co mu říkám už leta, že aby ve světě uspěl, musí mu být rozumět - se mnou žvatlá, ale jak se pustí do řeči s dětmi, hned je to obrat! Dřív jsem se tomu nerozuměla a měla pocit, že mi to dělá schválně, dnes se zasměju a jsem na něj pyšná, neb vidím, že se snaží chovat přiměřeně situaci, což s sebou nese i mnoho dalších pozitiv.

A děkuji Tutenstein za vysvětlení druhů dystázie!