Taky jsem si to myslela, dokud starší syn nezačal pokládat záludné otázky, prokládané vzdechy po přátelých, vzpomínkama a při prvním stěhování mu nebyli ani tři roky. Vzpomíná do ted´ a je mu pomalu 5.

Naše ani tchánovce jsme zatím do toho netahali. Nemáme úplně dobrý vztahy ani na jedné straně. Ani jedni nemohou vystát naše protějšky a náš první výlet za prací byl opředen neuvěřitelnou hysterií. Chvíli jsem si ríkala, že je dobře, že zustaneme doma, naši si teda s klukama ohromě rozumí, ale já teda dostávám stále ceres. Naposledy minulý týden jsem tu fňukala na rodině neb se do mé máma zase opřela jaká jsem. Jsem nevděčná a pro ně nikdy nebudu dost dobrá. Čím jsme dál, jsou naše vztahy lepší. Bolí mě to nejvíc kuli mojí babičce a dědovi, jsou už staří a já u nich vyrustala, už tu s námi nebudou dlouho i když jsou pořád čiperní a jediní ochotní se za námi i vydat i když od nich to ani trochu neočekávám. Ale jedou rádi. Do Asie to zcela jistě nepujde a taky cestovat za nimi v pŕípadě nemoci či jakéhokoliv problému bude daleko náročnější a to mě osobně teda taky brzdí... .