Jsem zvyklá být "sama", když jsem s manželem. Jde o to, že večer příjde, podělíme se o zážitky, máme i společný víkend, i kdyby neměl být celý, je to fajn, že prostě tam je a máš se s kým dělit o zážitky s vlastníma dětma, protože jeho to skutečně zajímá, má z toho radost, těší ho pokroky, výrobky a je rád, že je nám dobře. Když budeme pohromadě, zvládnu to kdekoliv.

Problém vidím i v sobě, když zustanu tady sama, protože nic z toho výše uvedeného nebude. A to budu právě potřebovat někoho k sobě, kdo mi alespoň pomuže, občas vystřídá. Ale moc se mi ta myšlenka nelíbí. Neb děti máme pro naší společnou radost, je to naše jedinečné spojení a těšení.

Jen ten porod, toho jsem se obávala i tady na novém bydlišti v ČR, že budu sama, nestihneme zajistit kluky. Čínsky moc neumím.