Kopretino, mám to se synkem podobně (jen ty zážitky neměl tak šílené, jako tvoje dcerka. Pes z baráku na něj několikrát vyjel pouze "verbálně", nicméně vždy nečekaně a tak, že ho synek před tím neviděl + máme na sídlišti takového problematického jorkšíra, který vyjíždí na děti a vyštěkává (a navíc má úplně blbou paničku, která to neřeší).
Jediné co zabralo, a na něj zabírá, je najít si v okolí nějakého hodného psa a s tím mu pak opakovaně zprostředkovávat kontakt (jednou je málo). U nás se jedná o psa (haskounku) kamarádky a psa (vlčáka) babičky - oba dva dobráci od kosti.

Zvláští je, že on třeba měl velký strach, když jsem ho vzala k čerstvoučkým ještě slepým štěňátkům dalmatina (bylo jich snad 10) - nechtěl se ani přiblížit, natož aby je pohladil, bylo mu tehdy sice jan asi 4 roky. No tak jsem se mazlila sama.
To mě tedy fakt překvapilo, že měl hrůzu i z těch mrňousků, co ještě ani nechodí.


Nicméně i teď, synkovi je 7, je schopen mi vyskočit do náruče a zvednout ještě nohy do vzduchu, když v vidí jeho směrem se řítícího a štěkajícího čokla - což je na sídlišti běžný jev...
On ty psy nicméně nemá v lásce od úplného miminka, vadí mu ten hlasitý zvukový projev. Je prostě na kočky.

Držím malé palce.