v cervnu jsem nechala uspat nasi pudlinku, presne dnes by ji bylo 19 let. Nevidela, spatne slysela, pri chuzi padala. Stale dobre zrala, vylucovala ale kazdou chvili, coz pro nas v byte byl uz velky problem, kdyz jsme ji hladili, tak vrtela ocaskem. Posledni dobou kdyz chtela vstat, tak piskala, motala se po zahrade, kdyz spadla, uz nevstala. O prazdninach uz jsme to nezvladali, nemel kdo by ji hlidal. Moje mamka se o ni starala poslednichpar let, ale po tatove smrti zacala trpet na deprese a uz se o ni postarat nemohla, naopak ji pohled na ni zhorsoval jeji stav,trapila se, ze uz se o ni nepostara. Myslim, ze uz to pro ni nebyl hezky zivot, takze jsem se vzhledemke vsem okolnostem rozhodla, ze ji dam uspat, ja jsim ji privedla do rodiny, bylo tedy i na me, abych nasla odvahu a rozhodla to. Jela jsem tam sama, orvala to a s detmi ji pak na zahrade pochovala, pochopily to, bylo to smutne, ale hezke, Wendulka odesla dustojne a zustala nam v srdicku A uz pres slzy nevidim na klavesnici...
Takze je to jen na Tobe, samozrejme se zeptej i sve rodiny. My uz jsme dal nezvladali peci o ni tak, aby se netrapila. Pokud bych byla na materske a bydleli jsme v baraku se zahradou, jeste by nejaky ten mesice zila, ale bylo by to stejne jen horsi.