Ahoj, hledám jakoukoliv radu jak se chovat v podobné situaci, co je možné zařídit.

Moji rodiče si vzali domů tátovu maminku, které je 83 let. Trpí velmi pokročilou stařeckou demencí. Neumí se obléknout, neumí odhadnout, kolik má sníst, věci si pomatuje zhruba hodinu, nejraději by celý den spala. Zatím si dojde na záchod, ale tam se komplet svlékne a pak už se neoblékne a zůstane nahá. Neohlídá si prášky, vlastní byt si málem podpálila, protože si "hrála" se sirkama. Mluví jen ve slovech = když má hlad, zavolá jíst...

Táta trvá na tom, aby se převlékala z pyžama, nespala pořád, křičí na ni, jen nervózní nemá trpělivost (nikdy ji neměl, navíc rodiče na něho byli zlí, což má pořád na jazyku). Už prodělal rakovinu, je mu 61, ještě dost pracuje...mám strach aby nepřišel infarkt či jiná podpásovka.
Mamka chodí do práce na 12ky a ještě dlouho bude, snaží se babičce navařit, uklidit, obstarat, umýt a je celá nešťastná z táty a vyčerpaná. A to mají babičku doma teprve pár dní.

Co se dá dělat? Do LDNky ji dát nechtějí (). Má smysl babičku nějak stimulovat, dá se zařídit nějaký kroužek, kde by s ní pracovali? Já jsem se mamce snažila říct, že bych ji nejspíš nechala spát když chce, nenutila ji převlékat z pyžama, když si chce čmárat po novinách (doslova), tak bych ji nějaké staré poskytla, ať si čmárá, zařídila bych jídlo, poklidila ji, obstarala hygienu, v případě jejího zájmu si s ní "povídala", ale jinak bych nechala její život plynout tak, jak chce ona. Je to správně, nebo jsem mimo? Bojím se i o rodiče. Bydlím od nich daleko, krom naslouchacího ucha toho moc poskytnout nemůžu.

Jaké máte zkušenosti, jak dlouho takhle může ještě babička chřadnout? Protože ještě před rokem se s ní dalo vpodstatě normálně mluvit, postupuje to strašně rychle...co se ubývání schopností týče.