Také mám zkušenosti se svou babčou a Tvím rodičům se určitě nedivím..jsem mladá ženská a přes to jsem byla s babky někdy na nervy (vlastně skoro pořád).. Já jsem si ze začátku situaci zlehčovala a biť v době kdy jsem s ní bydlela to byly začátky (pro to mě to hned nedošlo), tak se to začalo hodně rychle zhoršovat. Ze začátku mě ještě babča hlídala malou pak jsem naopak hlídala já jí a dokonce i dítě před ní!!! Měla světlé a tmavé chvilky..bylo období kdy chodila, všechno si obřídila, to se střídalo s obdobíma kdy pro změnu byla zlá a nešlo jí v ničem vyhovět :(.. skoro pořád jsem se s ní hádala a bylo to o hodně horší než s malím dítětem. Já pak musela zvládat obojí..dcerku i jí. Ve špatném období jak se mi vrátila domů s nemocnice se pomočovala i kálela do plen, při chůzi měla bolesti a proto odmítala vstát, prostě horor..To už jsem ani nekřičela, nemělo by to smysl..Z ležení měla ošklivé proleženiny na nohách, podkládala jsem jí pod nohy dětské nafukovací kolo, ošetřovala rány, přebalovala a tak dál.. Bylo to těžké a já v tom období navíc otěhotněla, takže jsem se dál starat nemohla... o miminko jsem nakonec stejně přišla :(.. Jinak taky chtěla většinou spát jednu dobu jsem jí krmila s lžičkou..Jenže s ní je to takhle již asi 4 roky a pořád se to střídavě zhoršuje a zlepšuje..jednou chodí pak několik měsíců ne,pak je střídavě doma a v nemocnici, jednou si povídá a vše si pamatuje,jindy nezná vlastní děti. X krát vypadala na umření a x krát se z toho pozbýrala.. myslím si že s podobně postiženýma lidma to může trvat jak pár měsíců tak i několik let..klidně i 10 a je skutečně nutné je hlídat..jak pro jejich bezpečí tak pro bezpečí vlastní, v Tvém případě Tvých rodičů.