Byla jsem doma 7 let, od porodu první do necelých třech let čtvrté dcery.....protože mi během té doby zemřeli oba rodiče, byla jsem po těch sedmi letech na dně. Během té doby jsem si stihla dodělat dvouleté studium v rámci CŽV, ale už jsem nezvládla závěrečné zkoušky (po smrti maminky), ty jsem dodělávala v posledním termínu těsně před nástupem do práce. Po těch sedmi letech jsem z domova doslova utíkala, a to jsem se doma rozhodně nenudila, jen ta kombinace domácího stereotypu a smrti rodičů už pro mě byla nezvladatelná.

Po dvou letech v práci jsem zase utekla domů, protože děti byly ještě malé a moje pracovní vytížení přestaly zvládat. Takže i když to bylo těžké rozhodnutí, nejsem zrovna typ ženy do domácnosti (i když jsem byla doma, naklizeno jsem rozhodně neměla, zato pocit osamění narůstal), opustila jsem práci a s vidinou, že je to "jen na pár let", jsem zakotvila doma. Už po roce jsem ale nevydržela a začala dobrovolničit v azylovém domě, což mě naplňovalo a přitom nezatěžovalo, letos v tom hodlám pokračovat. Navíc jsem si přibrala vedení kroužku v DDM a možná i v jedné nebo dvou školách a nakonec se naskytl i čtvrtúvazek pedagogického asistenta, takže vytížená, myslím, budu víc než dost....No a začala jsem studovat další obor CŽV, opět na dva roky....

Ohledně vět "co kdyby se něco stalo s manželem".....moje povolání by mě a naše čtyři děti neuživilo, pro případ smrti je manžel pojištěný, takže by nám to zaplatilo hypotéku, ale stejně by se musel dům prodat a najít něco malého, levného a žít z rozdílu cen a dlouhodobě hodně skromně. O práci muž nepřijde, to by musel přijít o hlavu, jen jsou holt období, kdy žijeme na hraně a kdy se máme trochu lépe a máme možnost spořit na ty horší chvíle. To, jestli pracuju, má vliv právě jen na výši úspor.
My v tonmhle fungujeme jako jednotka, ne jako dva. Jeho čas je lépe placený, proto on pracuje za peníze a já zajišťuju organizaci, bez které by byl ztracený zase on. Kdybych totiž nebyla já, tak i on by měl problém nás uživit, protože by musel zajišťovat provoz a tím by ztrácel většinu času, který teď může věnovat vydělávání peněz. Pravděpodobně by tedy v případě mé smrti dopadl stejně jako já v případě jeho smrti.
Ten čas, který věnujeme práci není můj a jeho, ale náš, a jeho využití způsobem, který je právě teď, je v tuto chvíli pro nás nejefektivnější. Já sice nevydělávám, ale mám čas a prostor pro zvyšování kvalifikace a až jednou děti budou potřebovat víc našich financí než našeho času, přispěju i já do rodinné kasičky a to o to víc, o co vyšší bude v rámci mého oboru moje kvalifikace....
Takže shrnuto, podrtženo....ne, strach z toho, co by se mohlo stát, nemám....stát se může cokoliv kdykoliv a na nic z toho, co se může stát, člověk nemůže být dostatečně připravený.....to, jestli budu doma rok nebo deset let, na tom moc nezmění, většinou totiž doma člověk zůstává kvůli uspokojování potřeb svých dětí, zatímco do práce jde spíše kvůli uspokojení potřeb vlastních.....mám na mysli ty situace, kdy jeden dospělý rodinu uživí....