Pomalu se chystám k rozvodu, ale začínám pochybovat (nebo spíše mám strach).
Pro - žijeme každý tak nějak sám za sebe. Výčitky mezi sebou (oba jsme dělali chyby).
On má snad na všech seznamkách inzeráty - důvod samozřejmě já, nedala jsem mu to co očekával (naprostou oddanost a jemu absolutní svoboda, nesnažím se ušetřit zatím-co on by cestoval za ty peníze po světě).
Barák nám začíná padat na hlavu - on už se nadělal v životě dost a já mám na to ušetřit (naproti tomu odmítá se podílet na vyzvedávání malýho ze školy a při nemoci se dohodnout alespoň obden na hlídání - prostě ho nezatěžovat)
Neshoda absolutní mezi námi včetně politiky
Podpora jeho koníčků, moje dát do pozadí
Ponižování ve smyslu odrovnané ženské kterou on má na krku
Proti - o rodinu se postará a pokud ho nechám být, celkem si mne nevšímá tudíž doma vládne klid.
Pro ostatní jsem ženská, která zbytečně prudí, po takovým chlapovi by se každá olízla viz důvody proti.
Každý říká - tak to je, je to ženský úděl.
Ano - po čtyřicítce být svobodná matka asi už díru do světa neudělám, ale ten klid, nebýt nikomu za nic vděčná, odpadne plno jiných finačních záležitostí, po přestěhování do Prahy bych mohla nabrat zpátky klienty, kteří mi odpadli - to je to, co mě čím dál více láká.
Pak si říkám - budu držet hubu a krok, taky to nějak doklepu, mám svý jistoty - to je ten hlásek, který mluví proti a který je hodně vemlouvvavý.
Otázka - rozvedli by jste se, nebo by pro Vás byl důleřitější ten klid a svým způsobem zázemí, netrhat rodinu, bydlet svým způsobem v bezpečné kleci?