Tak jsem se sem zas po čase dostala a moc Vám děkuju za Vaše reakce, které mne moc potěšily. Potěšilo hlavně to, že s podobnými (někdy až neuvěřitelně) problémy nás zápolí víc. Ale z druhé strany ten šílený stres zas nepřeju nikomu. Umíte si holky představit, kdyby to vše fungovalo jak má? Kdyby jste se jednou ráno probudily a netřásl se Vám žaludek hrůzou, co ZAS bude?! ...no jen jsem se zasnila.
Veroniko, Tvoje starosti jsou děsivé. Moc ráda bych Ti nějak pomohla, potěšila Tě nějakým příkladem, radou, ale nic z toho nemám. Bojuju stejně jako Ty, i když mé děti jsou už podstatně starší, ale to je jedno, mladší nebo starší, obě chceme, aby byly šťastné.
Já se prostě nevzdávám, i když je mi kolikrát hodně zle a z naschválů (které jsou ex-manželovi navíc ze všech stran tolerovány),mi zůstává rozum stát. "drobnosti" se snažím přecházet (aspoň před dětmi) humorem (i když ve mě pak stejně leží jak kámen...), o zásadní věci se rvu. Bohužel, nějak nezáleží na tom, jestli chceš opravdu dobrou věc, ale ke kterému soudci, psychologovi, sociálnímu pracovníkovi apod. se dostaneš. Když narazíš na vola (promiňte mi to silné slovo), i kdybys byla pánbůh a ex-manžel ďábel, nedovoláš se. A na paní sociální tedy vůbec nespoléhej. Tyhle ženy (aspoň většina, které znám), jakmile se někde vrbí komplikace, strkají hlavu do písku a dávají od Tebe ruce pryč, jako bys byla prašivá. O blaho dětí nemají nejmenší zájem, jejich jediný přání je, aby Tě měly rychle z krku. Asi disponují nějakými pravomocemi, ale když jsem od nich něco potřebovala, ničeho jsem se nedočkala. Možná sousedka z domu by mi pomohla víc...Manžel je zastrašuje, že si na ně permanentně stěžuje (u vyšších institucí) a bohužel k mému překvapení mu to náramně vychází. Bojej se ho tak, že když se na ně občas obrátím s dotazem nebo prosbou, omdlívají jen mě vidí.
Já teď řeším přestup staršího syna na jinou školu. Od té doby, co nastoupil na 2. stupeň, kupí se jen problémy, které jsem už před rokem chtěla řešit změnou školy.(Psát o nich by bylo dost zdlouhavé, tak třeba až jindy). No, nakonec mne ex-manžel ukecal, že to ještě zkusíme, že dělám zbytečné vlny.Nebyla jsem proti, ale spokojená jsem nebyla, protože problémy přetrvávaly. Nakonec to dospělo tak daleko, že sám kluk přišel s tím, že by rád školu změnil. Vzhledem k tomu, že je dyslektik, změna opravdu není tak jednoduchá a trvalo mi dost dlouho, než jsem nějaké vhodné školy vytipovala. EX-m. vyloženě nejásal, ale nebyl ani proti (asi nevěřil, že to dotáhnu do konce), školy jsem kontaktovala, obešli jsme je,do vytipované nejlepší se šel podívat i syn a byl moc spokojený. tak jsem se zaradovala a...konec. EX-m. se postavil RADIKÁLNĚ proti. Přesto, že mám děti v péči já, on se na vedení školy vytasil s paragrafy a citacemi zákona a tak je vyděsil, že přechod syna zamítli, dokud si to nevyřešíme mezi sebou. Marné bylo mé mávání rozsudkem, že děti mám v péči já, marné byly mé citace paragrafů jiných , které hájí zájmy mého syna a mé právo.
I advokát mi potvrdil, že změnit školu mohu dítěti bez souhlasu druhého rodiče, maželovi zas jiný právník řekl, že to udělat nemohu...Sociálka mi zas s pokrčením ramen řekla, že sice mám děti v péči, ale manžel nebyl zbaven rodičovských práv, tak ASI do toho může kecat. ASI.Nevěděli nic jistě.
A ať to řešíme soudem. Jako kdyby u nás soudy byly záležitostí pár dnů.Každý den, kterým se synovi odsouvá možnost přechodu do nové školy, je obrovskou ztrátou. Než se soud rozhoupe, možná už jejich rozhodnutí potřebovat nebudeme...a to vše jen proto, že taťka si myslí, že změna školy by pro syna nebyla dobrá, a že on chce, aby zůstal na staré škole. A hlavně pro ten pocit mít právo veta (i když tohle by samozřejmě nikdy nepřiznal)...
Kdyby tam kluk chtěl zůstávat a já ho nutila do přestupu, tak ten odpor pochopím, ale když kluk sám by rád odešel...
Chtěla jsem se zeptat, jesli neznáte obdobný případ? Moc ráda bych věděla, jak je to DOOPRAVDY se zasahováním 2.rodiče do záležitostí dítěte, které bylo svěřeno do péče 1.rodiči. Moc by jste mi pomohli (y).