Ano, je mu sedm. Teoreticky umí všechno jako sedmiletý kluk, ale prakticky to trochu pokulhává . Zuby mu musím dočišťovat, protože když mu nestojím za zadkem, tak dodnes kartáček jen okouše. Obléknout se umí, ale musím mu to několikrát říct, co má dělat. Teď v poslední době si nekontroluje, kde má u krku cedulku, tak si často oblékne tričko obráceně (mami, ale mně to nevadí). S umýváním - on se bojí si na sebe pevně sáhnout, takže se jen dotkne žíňkou obličeje a "má obličej umytý". Ráno nechtěl chodit na wc hned po probuzení, ale až, co dostane kakao (no, naštěstí už jsme to celkem odbourali, mockrát jsem mu musela v knize ukázat, jak funguje močový měchýř a že se prostě musí jít hned poránu vyčurat, aby neměl nemocný močák, teď už mu to stačí "jen" připomenout při probouzení). Když jde na velkou, tak si zadeček otře velmi jemně (zas ten problém si na sebe pevně sáhnout), takže čas od času má špinavé slipy.
Umí si zavázat tkaničky, trénovali jsme to celé léto a do školy jsem mu koupila boty na tkaničky, takže mu nic jiného nezbyde. Ale nedotáhne mašličku, má ji uvolněnou a rozvazuje se mu (chudák, matka mu nekoupila boty na sucháče).
Doma je věčně roztěkaný, jediné, co ho zajímá, je počítač (ale ten je večer za odměnu) a v současnosti všude staví z kostek, z domina a z kuliček domino a různé kuličkové dráhy (na to je neuvěřitelně trpělivý a přesný, aby mu to vyšlo - naštěstí se už tolik nevzteká, když mu hra nevyjde, před několika lety by z toho byl v afektu).
Ve škole má asistentku pedagoga, která ho usměrňuje a zadává mu úkoly navíc, v první třídě vyplňoval sešity pro druhou třídu. Mladšího brášku naučil ve dvou letech barvy a tvary, teď ho učí čísla. Ještěže malej Peťa má s Kubíkem trpělivost (vzhlíží na něj jako na velkého bráchu a všechno, co Kuba řekne, je svatý). I když taky dojde na bitky. A Péťa Kubu naučil mazlení, poprvé ke mně Kuba přišel se pomazlit, až když se ke mně připlazilo mimino a vztahovalo ruce .

Diagnozu má od tří a půl a moc mi to pomohlo. Když mu byly ty tři, tak jsem si zoufala, co s ním je, vypadal jak mentálně zaostalý, nesnášel děti a dětské hry, nenajedl se sám, neoblékl se, počurával se, ale uměl dvouciferná čísla, místo dětských čmáranic vykresloval svoje čísla a písmenka, opisoval si písmenka z letáků, miloval stanice metra a opisoval si všude jejich názvy a v necelých čtyřech letech mi přinesl krabici s anglickým nápisem fusion se slovy "mami, co to je fu-sí-ón?". Nezapomenutelné