Monty, máš naprostou pravdu. A-a, Pa-pa, ma-ma, ta-ta... jsou součástí dvouslabičného období vývoje řeči. Je to přirozený posun od neartikulovaných zvuků přes první slabiky. Vývoj řeči prochází přes zdvojování (někdy ztrojování) slabik, které jsou stejné. Teprve později přechází k odlišným skupinám slabik.
V tohle je zajímavé si povšimnout, že vývoj rané řeči je podobný bez ohledu na jazyk. Dá se říci, že nejdřív byly dvojslabiky a pak teprv jim byl přiřazen význam - ma-ma bývá první dvojslabikou, označuje (pravděpodobně) v pocitech dítěte zároveň primární pečující osobu i zdroj potravy (ostatně, viz. mamma - prs) a patří k nejsnáze vyslovitelným. Mama, Mamma... jsou jedny z prvních dvojslabik dětí bez ohledu na to, jakým jazykem je na ně mluveno(platí to nejen pro indoevropské, ale i jiné jazyky, tj. nelze mluvit o společném naučeném jazykovém kořenu). Prostě nejdřív dítě zvládá retné hlásky. Tj, m, p, b, ... a zároveň samohlásku "a", která je vlastně zvukem víceméně relaxovaného svalstva, ostatní samohlásky vyžadují větší zapojení hrtanových svalů. Odtud mama, baba, papa...

Papa je slovo z jazyka, který maličké děti učí své dospělé. Nikoli naopak. Je to přirozená "dětština", která postupně přejde do jazyka, v němž se na dítě mluví v rodině.