Mě čekání na děti nevadí, ale že bych měla zrovna potřebu tím týrat ty dva mladší, to zas ne Batole má smůlu, to s sebou prostě tahat musím, ale jinak se to snažím to naplánovat tak, aby tam bylo toho statického čekání co nejmíň. Takže třeba vyzvednu ve 13:30 děti ze školy, odvezu na kroužek od 14, na 15 dojedu do školky (je hned vedle školy), a v 15:30 vyzvednu velké děti a jedeme domů. Tohle mám už celkem vyřešené, je to hodně ježdění sem tam, ale dá se to.

Jako komplikované vidím den, kdy holka končí až v 18 hodin, a to už se mi upřímně nechce oblékat všechny děti, sáčkovat je do auta a jet pro ní (hlavně v zimě) - v tu dobu už se večeří a batole se pomalu chystá na spaní. V tom budu muset asi poprosit babičku, nebo možná by zafungoval muž, ale u něj to není nikdy jisté, kdy skončí v práci.

Je jí sice 9 let, ale Praha je Praha, a měla by to sama autobusem, metrem a pak 10 minut pěšky - nejdřív kolem obchodního centra, kde se válejí nepřizpůsobiví, a pak temným sídlištěm na kraji lesa, ve kterém bydlí leckdo. Kdepak, tohle ani omylem. Nebojím se, že by netrefila, bojím se pustit krásnou blondýnečku samotnou.

A sedmileťák je zmatkář, ten sám nemůže nikam.

To je ale moje starost, nestěžuju si, spíš mě zaujalo to, že vlastně automaticky myslím jen na ty velké děti, a malé se jen vezou. Jasně, že kroužky zatím nepotřebují, o tom žádná