Ahoj Katko,
myslím, že máš zážitky ještě celkem dobré. Já jsem rodila v Brně, v porodnici, ve které dřív pracovala moje teta. Při příjmu to bylo bezvadné, služba byla hodná, doktor mě utěšoval, že na prvničku jde všechno rychle...Pak se vystřídaly služby a začalo peklo. Přišel nerudný starý chlap, prohlásil, že ten zadek (moje spolutrpící) bude nejdřív zítra a já že do rána nemám nárok. Pak odešel na vedlejší oddělení - oslavovat odchod jedné z kolegyň na mateřskou. Pak už byly jen dlouhé hodiny bolestí a ponížení, když přišla naštvaná porodní asistentka s tím, že když už tam jsme, musí se teda podívat - podívala se zvenčí a zdálky... a odešla. Kolem páté hodiny se mi udělalo zle a jedna z maminek, která tajně pronikla do zakázaného území (zdravotní sestra, které vadilo, že už jsme víc jak hodinu samy), zavolala zvonkem asistentku. Následovala nejhorší hodina v mém životě. Asistentka mi řekla, že jsem hysterka, a odešla si dojíst chlebíček. Poté si sáhla a zaječela:"Proboha, ona rodi a to děcko už nedýchá" a pokusila se mě dostat na sál. To nešlo - neudržela jsem se na nohou a v půlce cesty jsem spadla na zem. S doktorem mě tam jaksi donesli a pak zjistili, že dítě nejde ven. Následoval nástřih, vakuumextraktor, dvakrát bezvědomí, kyslík, opět bezvědomí a půl hodiny operování s tím, že jsem tak roztrhaná, že to asi nesešijou. Teprve později jsem se dozvěděla, že jsem měla rodit na boku - personál zanedbal prohlídky a tak nezjistil, že dítě jde ven pod špatným úhlem. V té chvíli jsem ale věděla jediné - metr ode mě ležel můj syn a nedýchal. Násedovalo kříšení dítěte, jeho odvoz na JIP a doktorka, která mi hned po porodu sdělila, že dítě bude v nejlepším případě nepohyblivé, ale pravděpodobně dementní, a že ho mám rovnou dát do ústavu. Pak doktor, teď už úplně opilý, s tím, že kdyby se někdo ptal, musím říct, že jsem tlačila sama, protože jestli dítě zemře, tak ho zavřou...Oba jsem poslala do ... i když dodnes nevím, jak se mi to povedlo. Pak telefon - moje sestra a hlasitá odpověď mému muži, kterému řekli, že dítě to asi přežije... Pak už jen tma... A druhý den opět jiná směna - maminka na vedlejší posteli, která mi držela hlavu, abych mohla pít, sestřička, která se všech zeptala a pak mi do pokoje propašovala mého muže v plášti z doktorské šatny(tehdy do porodnice nesměl nikdo), doktorka od novorozenců, kterou jsem slyšela přes zeď, jak hledá, kde vlastně miminko skončilo a pak se dohaduje, aby ho vrátili - denně mi o něm povídala a pomáhala mi...
Dneska je můj syn už velký klacek, pohyblivý je až moc a ve škole má převážně jedničky. Zbyla nám lehká LMD a dysgrafie - s obojím se dá žít. A taky poznání, že všechno je v lidech....Takže - profesionálka tedy nejsem a asi ani nebudu. Ale jednu věc: u porodu musí být někdo z rodiny - neumím si představit, že by si personál dovolil před cizím člověkem to, co jsem zažila já.