Já s tím mám také problémy. U staršího (7 let) říkám úplně všechno pěkně dopředu. I když při braní krve vždycky vyvádí (i kdybych mu to řekla nebo neřekla). Mladšímu (necelé tři roky) říkám až těsně, než jdeme k doktorce. On naštěstí nevyvádí tolik, co starší, rychleji na to zapomene a pak třeba zkoumá náplast apod. Ale v budoucnu (cca za půl roku, možná ještě později) nás čeká operace kýly a už teď přemýšlím, jak moc dopředu a jak moc po troškách ho na to budu připravovat.
Když jsem byla se starším v jeho 4 letech v nemocnici, tak mě až překvapilo, jak dobře nemocnici bral (tedy jeho tělíčko moc ne, po narkoze zvracel dva dny a měl kapačku, propuštění se nám protáhlo o tři dny). Víc jsem byla nervozní já. Pak jsem byla s mladším (ale to byl miminko) několikrát v nemocnici, a to zas jsem byla příjemně překvapená, jak mi všichni říkali, co se bude dít, jak se co bude dít, nikdy jsem nenechávala mimčo samotné atd. (že by se přístup k pacientům už tak zlepšil? ).