Letí to hrozně moc. U mě to teď budou tři měsíce. Mám pocit, že je to na jednu stranu chvilka, na druhou strašně dlouhá doba. Myslela jsem, že nejhorší je za mnou, ale myslím, že jsem se celou dobu držela, abysme se naučili se synem fungovat a teď jsem se sesypala já.
Taky jsem tu na rodině koukala, že o smrti partnera tu není žádná diskuze a myslím, že je to škoda, protože sdílená bolest je bolestí poloviční. Strašně mi pomáhá, když se z toho můžu vypovídat. Byla jsem u psychiatra, dostala jsem antidepresiva, ale pořád si říkám, že to zvládnu bez nich. Že nechci zažít pocit, že si vezmu na noc prášek a syn mě v noci neprobudí - nebo že nebudu tak úplně schopná fungovat. Vím, asi je to smyšlená představa, ale třeba to mi pomáhá v tom,abych si je nevzala.
Pokud se založí diskuze pro vdovy (strašný slovo, brrr), ráda budu chodit vyměňovat písmenka, dělit se o starosti, radosti i vše ostatní.