tohle Bc. studium jsem dělala na UPOL, dálkově. Praxi chtěli každý semestr 1 týden, takže 6 praxí za celé studium. Každý student si ji domlouval sám, školou bylo jen požadováno, aby každá byla u registrovaného provozovatele sociálních služeb, který má vytvořeno místo sociálního pracovníka, a aby u něj probíhala většina praxe (aby celou praxi nevykonával přímo obslužnou práci u klientů, ale "koukal pod ruce" soc. pracovníkovi v tom daném zařízení). Část studentů nás z oboru byla, část ne, ti co byli tak nám často poskytovali praxi u sebe, ale 4 jsem si domlouvala sama - na místním sociálním odboru MěÚ, v dětském domově, v domově pro seniory, v pobytovém zařízení pro osoby s tělesným postižením, v poradně pro osoby se zrakovým postižením a ještě jsem byla v azylovém domě pro matky s dětmi. Rozsah praxe jsme měli daný školou 40 hodin, což odpovídalo 1 týdnu, ale bylo jedno jak se to rozloží - pokud k tomu byl ochotný poskytovatel, a pokud to student včas nahlásil na studijním, aby mohli provést kontrolu - tj. taky jsem si dávala dopoledne třeba dva týdny po sobě, nebo hlídala babička či manžel, pokud provoz a práce SP vyžadovala abych tam byla celý den. Ale "šulit" jsem se to bála, kontrolovali kdo kde na praxi je a co tam dělá (sice telefonicky, ale..). Škola taky poskytovala smlouvy o praxi provozovateli, kde byla hlavně vyjasněná odpovědnost (praktikant za nic nezodpovídá) a klauzule o mlčenlivosti (aby mohl nahlížet do spisů a klientských kart). Praxe byla oboustranně bezplatná, tj. ani jsem nic nedostala, ani jsem poskytovateli nic neplatila. Z praxe se vyhotovoval zápis - taková seminárka, v rozsahu 5-10 stran, někde ji poskytovatel praxe vidět chtěl, někde ani ne - stačilo jen poslat škole co nejdřív po splnění praxe. Takže - nějaký čas to zabralo, ve výsledku to ale stálo zato, zvláště právě pokud z oboru nejsi, tak "nakouknutí pod pokličku" je fakt poučné.