Nepíšu o pocitu "je mi to už jedno", ale o tom, že někteří lidé ani nemají v hlavě prostor na takové uvažování. Jsou v takovém stavu, že myslí jen na ten odchod a nic okolo není. Během praxe na akutním příjmu v PL jsem zažila hodně lidí po takovém pokusu a opravdu mnoho z nich uvažovalo tak (pokud už vůbec mysleli na případné pozůstalé), že svým blízkým svým odchodem ulehčí a nebudou je nadále obtěžovat. To je prostě věc nějak nastavená v hlavě. A nebo nějaké ještě závažnější psychické onemocnění, kde ani neuvažujeme za sebe.
Nic z toho nemusí být případ zakladatelčiny maminky, prostě ty okolnosti neznáme.

Já bych tyhle dvě věci prostě oddělila.
Zakladatelka píše o své mamince velice hezky, měly spolu blízký vztah, řekla bych, že jí matka milovala a to, že zvolila svůj odchod, mělo nějaký důvod. Každopádně musela velice trpět a nyní jí už nic netrápí a nebolí.

Druhá věc je psychický stav zakladatelky a soustředění se na momentální situaci. Tzn. určitě vyhledat odbornou pomoc pro sebe a své nejbližší.