Holky, mně je moc líto tohle číst. Já studovala taky "na stará kolena", ale bez dětí a s podporou partnera. Nijak moc mě nešetřil, ale podporu jsem měla. Nešetřil v tom smyslu, že tvrdil, že na zkoušku mi stačí maximálně tři dny (měl pravdu, pokud jsem si nechala delší čas, tak jsem se flákala, takže nakonec jsem se na jednu zkoušku učila maximálně jeden dva dny a šmitec). Taky mi přiznal, že vůbec nečekal, že nejdřív udělám přijímačky a pak prolezu prvákem. V den promoce na mě byl pyšný (a to jsme taky čekali své první dítě).

Tak a teď za sebe musím říct, že já bych do toho asi v tvém případě nešla. Vím, chlap má nejspíš komplex z toho, že bys měla být lepší než on. Už to člověka nutí se vzepřít, ale pokud to děláš jen pro své sebevědomí (já mám občas pocit, že u mě to tak bylo nechtěla jsem být blbka vedle svého vysokoškolsky vzdělaného partnera, ač mi to neříkal a neponižoval mě) a ne z přesvědčení, že ti to k něčemu bude (lepší zaměstnání apod.), kašli na to. Pět let je příliš drahocenný čas. Bude to obrovský nápor na psychiku s nejistým výsledkem a pokud neuvidíš světlo na konci tunelu, nepožene tě to dál a je škoda se pouštět do něčeho, o čem víš, že to nejspíš vzdáš.
Moc ráda bych ti tu vyjádřila psychickou podporu, řekla Jdi do toho, to dáš a podobně. Ale pokud o tom nejsi přesvědčená ty sama, že to zvládneš, nenič si život. Samozřejmě záleží na škole. já si vybrala dost těžkou a stálo mě to opravdu hodně nervů, ale měla jsem pocit, že kdybych šla na nějakou brnkačku, jaksi by ten titul pozbýval smysl. Dle mého je potřeba pro titul něco dělat, no Ale tím žádnou školu nesnižuju. Co je obtížné pro jednoho, je snadné pro druhého a naopak. proto je taky takový výběr škol a díky za něj

Tak ať už se rozhodneš, jak se rozhodneš, tak držím palce, ať je to správné rozhodnutí