Diskusi o kroužcích jsem nečetla celou, počáteční dotaz mi nijak nepatřičný nepřijde.

A je otázka, co je to naivita, a zda a proč je špatné být naivní?

Co kdo teda považujete za naivní?

Já třeba na tom, že někdo dodržuje pravidla, i když se nikdo nekouká, nevidím nic naivního a přijde mi smutné, že to vůbec někdo může za naivní označit.

Taky nepovažuju za naivní předpokládat, že to, co mi lidi řeknou, je víceméně pravda (tj. že mě nebudou úmyslně obelhávat). A také v tomto případě platí, že je smutné, označí-li někdo toto za naivitu.

Za naivní bych považovala půjčit někomu na ksicht sto tisíc nebo ručit známému vlastním barákem.

Ty, Pilar, píšeš, že Tvé děti se od Tebe naučily jednat férově a ohleduplně, a zároveň to říkáš skoro omluvně, jako by ses za to styděla. Stejné dilema měl kdysi můj táta (podotýkám že za socíku, takže to rozhodně není fenomén dnešní doby) - zda mě má vychovat slušně nebo jako "loktařku". Když mi to asi v mých 13 říkal, tak jsem mu řekla, že on by to stejně jinak než slušně neuměl, takže o tom nemá ani smysl uvažovat.

A teď, o dost let později, jsem moc ráda, že to udělal. Protože moji pěstouni a kamarádi jsou vesměs féroví lidi, jak bych mezi nimi obstála, kdybych byla hajzlík? Určitě by si mě drželi dál od těla nebo se se mnou vůbec nebavili. A kdo by pak na mě zbyl? Podobní hajzlíci, jako bych byla sama, kteří by mi, jak bych se otočila, vrazili kudlu do zad. Děkuju nechci.

Já si myslím, že slušnost, o které mluvíš, není žádná naivita, naopak je v ní veliká síla, která v jejím opaku - neslušnosti a podrazáctví - není a nikdy být nemůže.