No, jednu radu bych měla:
Nedej se rozhodit a stůj si za svým názorem. Smiř se s tím, že chlap je prostě takovej. POkud je jen trochu podobný tomu mýmu, tak ty svoje pochyby a nervozitu ani nemyslí tak vážně a chápe, že to je hlavně jeho problém a ne toho dítěte, ale neumí se změnit, aby mu do nevadilo a nedráždilo ho to. Dřív jsem z toho byla děsně rozhozená a chtěla se i rozvádět,jaký je špatný táta, ale nakonec jsme to nějak ustáli a i děti se občas tátovi smějou, jak je zbytečně nervní a já se nehroutím, ale dělám si z něj legraci. Kupodivu to dost bere a směje se sám sobě (tedy většinou).