"oni ti jí hodí na krk a předpokládají, že jsi taková hodná holka, že to bez řečí přijmeš a automaticky se postaráš, "

Neznámá, vlastně jo, tak nějak. Dá se i říct, že jsem na to naprogramovaná Od dětství nás vychovávali k tomu, že rodina drží při sobě i ve zlém, i za cenu nějaké oběti, že se dle možností pomůže slabším. Bylo to hlavní krédo i v původních rodinách obou rodičů, i se podle toho jednalo. Menší hořkosti tam sice někde vznikly, ale žádné šílené rozkoly. Když se tak zamyslím, mám to hodně hluboko v sobě, jsem s tím smířená v tom pokračovat. Samozřejmě ale ne pokud by se jednalo o něco vyložemě patologického (alkohol, násilí apod.)
Zároveň si ale taky říkám, že nechci úplně ostrouhat, že by z prodeje domu mohly mít někdy v budoucnu aspoň nějakou část naše děti, když už my s bráchou nic - takže se trochu i starat, aby nespadl
Sestra vždy před vším uhnula, co se jí nepovedlo, už nikdy znovu nezkusila. Trochu to beru tak, že do jisté míry zdědila ty nepružné a úzkostné geny (z mamčiny strany), kdežto já i brácha jsme jiné povahy. Ona nepůsobí navenek jako chudinka, spíš jak v sobě vše zametá pod koberec, působí trochu jak doutnající sopka.
Ale je jasné, že v budoucnosti může být vše jinak...