Asi tak. Navíc mnohé děti procházejí určitými vývojovými stádii, které jsou charakteristické tím, že dítko prudí za každou cenu. A hledá tak dlouho, až najde. Hledá totiž hranice, ne novou a novou zábavu. Když dcera byla poprvé v takovém období, pořídila jsem si knihu Chytrá výchova (Larry J. Koenig). Metodou jsem si nebyla 100% jistá, ale některé principy se mi líbily, tak jsem to v čirém zoufalství začala aplikovat. Došlo k okamžité změně chování a když měla zas dcera nějakou krizi, sama po mě chtěla, abych zas udělala tabulku. (je to taková "trestná tabulka", ale já jsem s ní nikdy k žádnému trestu nemusela přistoupit). Budu ji muset opět zavést. Přichází puberta. Dcera nedávno bezdůvodně nepřiměřeně a hnusně reagovala na moje vysvětlení ohledně jejího kroužku. Nepoučovala jsem, nenadávala, mluvila jsem úplně normálně. Dcera mi začala vztekle skákat do řeči a kecat úplně zcestné nesmysly. Byla jsem poněkud vyčerpaná z nevyspání (protože mám další dvě děti-prťata) a z jejího ustavičného štěkání, takže jsem jí řekla, že když jsem já tak blbá a není třeba se se mnou bavit normálně, tak ať teda zkusí najít nějaké báječné nové rodiče, kteří se jí budou víc líbit. Odešla, vrátila se za chvíli ubrečená a omluvila se mi s tím, že ví, že byla bezdůvodně hnusná, ale neví proč, že si někdy nemůže pomoct. Moje dcera totiž nutně potřebuje hranice, nejlépe psaná pravidla a pak je spokojená, klidná, tvůrčí osobnost.