S tímhle pravdivým příběhem vyhrál synovec loni jakousi literární soutěž:

Willibald
Dubnovým ránem se rozlehlo zabušení na dveře. Psal se rok 1945, válka končila a Němci se stahovali před postupující Rudou armádou. Josef Šubrt, hospodář z Nevojic, opatrně otevřel . Na prahu stál německý voják. Byl štíhlý, vysoký, dobře stavěný, měl modré oči a blond vlasy. Josef si ho změřil zkoumavým pohledem. V chalupě žil s manželkou a devíti dětmi. Nestál o návštěvníka, rozhodně pak ne o Němce. Voják si všiml, jak si ho hospodář prohlíží, a ujal se slova.
„Dobrý den. Potřeboval bych u vás přespat.“ Josefa sice překvapilo, že na něj voják promluvil česky, ale nic na sobě nedal znát a vojáka rázně odmítl. Voják stále naléhal, ale hospodář se nechtěl nechat obměkčit. Mladík tedy po chvíli rezignoval a odcházel se slovy „...ani ve vlastní zemi člověk nesežene nocleh...“ To Josefa konečně zaujalo a začal se vojáka vyptávat, jak že to myslel.
Dozvěděl se, že Willibald Buberl (tak se totiž mladík jmenoval) pochází z vesničky poblíž Plzně, tedy ze Sudet. Nakonec se spolu domluvili – hospodář ho nechá přespat, když zorá pole a zasadí brambory – Josef v tom totiž viděl příležitost – voják měl koně a on žádného neměl, takže by Willibald mohl na poli zastat docela dost práce.
Ukázalo se, že Willibald není žádný lenoch – ba naopak, do práce byl jako čert. Nejen, že udělal všechnu práci, co měl, dokonce toho zvládl ještě víc – vyoral bludný kámen, který všichni oráči objížděli už celé věky, posekal dřevo a ještě se snažil mezi obyvateli hospodářství šířit svou pracovitou náladu.
Večer si Willibald s hospodářem sedli a začali si povídat – německy, protože Josef se vyučil ve Vídni a německy uměl. Rozhovořili se o tom, jak je válka nespravedlivá, nadávali spolu na Hitlera a očividně si padli do noty. Willibald po očku sledoval osmnáctiletou Marii, jednu z hospodářových dcer, a jakmile si k večeři přál pudink, Marie se hned nabídla, že ho uvaří. Pudink sice připálila (možná proto, že věnovala více pozornosti pohlednému hostovi než sporáku), ale Willibaldovi to nevadilo.
V noci byl Willibald náhle odvolán s důležitou depeší do Hodonína. Ještě si stačil rodinou Šubrtů vyměnit adresy, slíbil, že brzy napíše, a odjel. Jak rychle se objevil, tak taky zmizel a nikdo o něm už nikdy neslyšel.
Marie Šubrtová byla moje prababička a ona nám také tento příběh vyprávěla. Zkoušeli jsme po Willibaldovi pátrat před několika lety pomocí Internetu, avšak bez úspěchu. Budeme určitě hledat dál, chceme zjistit, jestli zahynul na cestě s depeší, nebo válku přežil.