Ano, taky to takhle nějak cítím...
Mě prostě jen strašně vadí, že když se něco semele (cokoliv, nechci konkretizovat) tak že to vždy jako zkončí u toho, že se řeší už ten následek toho činu. A to je mi vždycky strašně líto. A neberu to třeba jen na syna, může jít o kohokoliv. Někdy mám prostě chuť strašně řvát: proč mám dítě učit stále dokola aby reagoval, tak, tak, tak, když stačí aby každý dodržoval pravidla slušného chování (třeba).

Rozumíš, jak to myslím?
Já třeba z vlastní zkušenosti. Syn nebuchne hned při prvním problému, ale až se to nakupí. A to mi prostě přijde zbytečné...