Zažila a spíš teda zažívám, "náhoda" bude mít za měsíc dva roky. Jsou se sestrou přesně o dva roky a týden, takže to bylo dost výživný, dávám mu ještě tak rok, než se snad vyhrabeme z nejhoršího, zbavíme se kočárku atd.
Samo že bych ho nevyměnila ani za nic, ale ten šok byl hodně velký. Občas si říkám, že už jsem mohla chodit do práce (jsem 7 let doma), ale zase si ho užívám. Finančně jsme na tom relativně slušně.
Jak tu někdo psal, asi nejhorší byly reakce okolí a "chytré řeči" kamarádek, které prohlašovaly s očima na vrch hlavy, že tohle by ony fakt nedaly.
A minulý týden mě dostala jedna maminka, která aniž by mě jakkoliv znala mi povídá: vy máte tři???
Tak jsem odpověděla: Děti??? Ano. Ale ruce mám dvě, hlavu taky jednu, nohou správnej počet. Nesnáším, když se na mě lidi koukají, jako bych byla nějaký exot a ty kecy jak to zvládám... Přitom v okolí vidím spoustu rodin s třemi a více dětmi. Dobrovolně už bych teda do dalšího nešla, už jsem fakt stará a unavená, nechce se mi v noci vstávat ;) Ale zvládnout se to dá.