Považuji za nejdůležitější dobrý příběh, ten jazyk je u mně až na druhém místě, ale je pravda, že pokud se ty klišé opakují pořád dokola, tak ten příběh pro mě začně postrádat opravdovost (uvěřitelnost), takže vlastně to škodí i příběhu.

Já se zase nedávno zamýšlela nad tím, že abych knihu opravdu milovala, potřebuji dobré hrdiny, ne ve smyslu dobré jako naprosto kladné, ale takové, kteří ve mně vzbudí nějaké pozitivní emoce. Například četla jsem nedávno od Kena Folleta Pád Titánu, řekla bych velmi dobře napsaná knížka, výborně začleněné historické události do příběhu, ale přes velké množství dobře vykreslených osob jsem měla celou dobu pocit, že mi vlastně vůbec nezáleží na tom, jak kdo dopadne. Naproti tomu jsem v mládí četla třeba Nebeský strom od Edith Pargeterové, tam bych nějaké jazykové věci vytkla, jenže jejího hrdinu jsem milovala a i po dvaceti letech mám pocit, že to byla úžasná kniha