pokud by děti bydlely doma nebo na koleji, pomáhala bych. POkud se rozhodnou osamostatnit do té míry, že založí novou domácnost s někým jiným, je to na nich.
Tím, že začnou žít s někým jiným, pro mě jejich dětství končí. A tím pádem i povinnost se starat - pokud si zvolí cestu samostatnosti s partnerem, musí být schopní se uživit.
Tento model jsem měla od svých rodičů - dokud jsem žila na koleji a u nich, živili mě. Jakmile jsem se odstěhovala k příteli, toto skončilo. Respektive, dál jsem ještě ten rok dostávala 1500,- na kolej a vlak (ještě jsem dokončovala vysokou).
Přítel nedostával od rodičů vůbec nic - ani na vysoké. Respektive, dostával byt a stravu, dokud tam bydlel. Jak se odstěhoval, tak nic. A nepřijde mi na tom nic divného.
Prostě jsme se dohodli, že budeme žít spolu, tak jsem si museli zabezpečit i výdělky. Tu dobu, kdy jsme vycházeli s 10 tis., si moc dobře pamatuju a byla to vlastně dost zlatá doba