Srandu si nedělám. Několik měsíců jsme se synem mluvili o tom, jak se bránit atd. atd. Kdo má dítě jako já, pochopí, že to bylo naprosto k ničemu. Chlapečkovi-agresorovi paní učitelky domlouvaly, vysvětlovaly, a ... kupodivu taky nic. Já bych si teda netroufla sáhnout na cizí dítě, ale manžel naštěstí (pro našeho syna) ano. Je to vyřešené, chlapeček si občas dovolí na nějaké jiné menší dítě, které se můj syn dokonce nebál bránit. Což se pro mě rovná zázraku. Někdy řeči prostě nepomůžou. A kdo jiný by se měl postavit za své dítě, jestli ne rodiče? Šikana není žádná legrace, a nevidím tady prostor pro moralizování.