Leni

útulek mne napadl dneska, že bychom se jeli podívat, jenomže potkáme prvního psa se smutnejma očima a je to v čudu.
Pak přestanu vnímat, že je mu 10 let nebo 8 a za rok, 2 nebo 5, kdo ví, tohle bude zase. Manžel, bohužel, reaguje dost podobně jako já.

My jsme takoví sběratelé. Kdybychom alespoň u toho netrpěli sami, tak v klidu, zprostředkujeme pejskovi hezký dva roky života, ale u nás není nikdo silnej.

Tu včerejší euthanazii jsem rozhodla já, manželovi spadl šutr ze srdce, u všeho byl, všechno praktické zařídil, zbytek rodiny - tj. táta, máma, řeší - co by kdyby.. veterinář mluvil s mámou s námi.. na tohle už fakt nemám sílu.