ty jsi taková psouská duše.

Já jsem se psů většinou stranila, bála, nechtěla, tak je to péče, práce, starost.

U mých rodičů byl vždycky pes, pamatuji si ty německé ovčáky (a to jak táta brečel vždycky) pak ne psi, spíš domácí mazánci, pudl, pudl, teriér, sousedi a přátelé - zase teriér... a poslední zatím je jork.. ale to není pes, to je taková uřvaná hračka.

Pak jsem zůstala doma sama s malými dětmi a přepadli sousedy, jiné vykradli za bílého dne, jiné v noci. Najednou mne napadlo, že se psem bych se cítila o dost líp.
A už v tom lítám. Už tak 6,5 roku.

Nemyslím si, že to skončí u nějaké štěkací hračky, stejně budu potřebovat psa, co taky brání a chrání.

Uvidíme.

Ale fakt je, že mi prostě chybí ten pocit.