Ter, ono je to hlavně ve finále úplně jedno, protože veškeré dohady, vkládání myšlenek do hlav druhým, hledání motivů, je úplně zbytečné. Ten člověk tu už není, nemůže se bránit, vysvětlovat ani obhajovat. Vyrovnat se se smrtí je těžké, zbavit se podvědomých pocitů viny ( nevšimla jsem si, nehlídala jsem ji, neudělala jsem toho dost) a pocitů lítosti a i toho hněvu je na začátku skoro nemožné. Ale je to normální. Projít se tím musí. Ale mělo by se odpustit. Ne kvůli zemřelému, ale kvůli sobě samotné.