Přidat odpověď
No, ale já jsem manžela ani mámu odstřihávat nechtěla. To fakt ne. A sama jsem si taky nebyla stopro jistá, jestli k synovi přistupuju správně. Ony ty pravidelné scény u jídla, v autě, ve školce, byly fakt dost na budku.
A co se týče synovy diagnózy. Na gymplu o ní ví jeho třídní a možná i nějaký další učitel, nechala jsem na ní, komu uzná za vhodný to říct. Ona sama má syna AS - náhoda. Já sama jsem neinformovala žádné další učitele, syn nemá žádné úlevy. Jsem ale ráda, že třídní to ví, protože v primě její pochopení a podporu potřeboval.
Syn o svém AS taky ví, nijak zvlášť to neřeší, bere to jako fakt. Je na něm, komu z kamarádů o tom řekne nebo neřekne, dokáže si ze sebe i udělat srandu a občas na svoje konto prohlásí v legraci něco o autistech. Nepozoruju, že by tím nějak trpěl. Vůbec nepozoruju, že by něčím trpěl.
Připadá mi zvláštní vědět o sobě, že jsem nějaká a nepřiznat si to jménem, kterým se to běžně pojmenovává. To je přece fuk, jak se tomu říká nebo neříká. Pořád jsem to já a já vím, jaká jsem. Přece si nebudu lhát.
Předchozí