Zdravím všechny.Pro antidepresiva jsem si sama zašla před 5lety,kdy se mi narodil můj syn.Přítel odešel v momentě,kdy se dozvěděl,že jsem těhotná.rok jsme se synem bydleli u mých rodičů.máma mi dávala najevo,jak hrozně jsem dopadla,sama s dítětem,bez muže.Měla jsem silné úzkosti,čekaly mě státnice na VŠ.Celá má snaha se upnula na vidinu dokončení školy a odstěhování se od rodičů.Školu jsem dokončila se silnými antidepresivy.Odstěhovala se od rodičů,kdy mi máma sdělovala,že se o syna nepostarám,bude strádat,nezvládnu jeho výchovu atd..5 let to zvládám,úzkosti mám tlumené Eliceou.Teď se mi úzkosti začaly vracet,syn půjde do školy a já se strachuju jak všechnno sama zvládnu zase dál.Doktor mi změnil lék na Coaxyl,je mi pěkně blbě a totálně mě rozhodil.Dneska jsem celý den potajmu brečela aby mě syn neviděl,byla jsem na něj nepříjemná a hrozně mě mrzí to,že mu teď i s antidepresivy nejsem tou usměvavou maminkou a jedinou oporou,kterou ve mně má.mám pocit, že bez léků by to bylo ještě horší a táhnout život svůj i synka bych nezvládla.není to nic moc,to vědomí,že musíte brát léky abyste zvládli život.a i s lékama máte propady,kdy si vyčítám,že nejsem dobrá máma,nejsem silná a nejsem synovi oporou.Jsem ráda,že jsem se tu mohla vypsat.v mém okolí nikdo antidepr.nebere a připadám si silně patologicky.protože,to co oni zvládají bez léků já horko těžko zvládám.